Historie areálu Písečná

Hluboké lesy v okolí Písečné a dostatek vody v řece Bělé byly podnětem k zakládání závodů zpracovávajících dřevo. Předchůdcem dnes již neexistující tzv. dolní celulózky, položené v ostrém záhybu řeky na hranici katastru Písečné a Širokého Brodu, byl katr, který je zachycen např. na mapách stabilního katastru ve 30. letech 19. století. Císařská silnice mezi oběma obcemi vedla tehdy ještě přes Petrův vrch, zatímco méně využívaná cesta podél Bělé, vedoucí úzkou soutěskou u katru, překračovala řeku a do Písečné mířila po druhém břehu přes Studený Zejf. Teprve výstavba nové silnice podél levého břehu řeky, která vznikla po odstřelu skal v 60. letech 19. století, otevřela nové možnosti podnikání, jež došly naplnění v podobě dvou průmyslových závodů.

Ten blíže Písečné, který vyrostl na podélné plošině levého břehu řeky naproti ústí potoka Chebzí, byl založen roku 1869. Jednalo se o továrnu na dřevovinu a dřevěné kolíčky Holzstoff u. Holzstiftenfabrik-Aktiengesellschaft in Freiwaldau. Za jejím vznikem stála akciová společnost, jejímž významným podílníkem a prezidentem byl majitel kruhových vápenek ve Vápenné a spolupodílník bernartického cukrovaru Anton Cajetan Latzel. V roce 1873 bylo sídlo společnosti přeloženo do Písečné.

Po několika letech ovládl závod Theodor Eichmann, který vlastnil papírnu v Hostinném a byl rakouským průkopníkem výroby papírenské buničiny sulfitovou metodou Alexandra Mitscherlicha. Roku 1886, tedy o pouhý rok později, co byla tato metoda zavedena v Hostinném, byl sulfitový provoz postaven i v Písečné. V něm se rozemleté dřevo vařilo v roztoku siřičitanu vápenatého v typické vysoké Mitscherlichově věži, kde se probublávalo oxidem siřičitým. Výsledkem byla buničina, které na rozdíl od papíru chybělo plnivo, zjasňovač a klih. Z počátečního období provozu továrny zůstaly dodnes zachovány správní budova ředitelství u silnice a dva dělnické domky.

K podniku byla roku 1897 přistavěna papírna, která se specializovala na balicí papír a karton. Pracovala však pouze do roku 1927, kdy byla nahrazena další sulfitovou celulózkou. Přestože horní závod vznikl dříve než níže položená druhá celulózka, postavená na přelomu 19. a 20. století na místě bývalého katru, říkalo se jí kvůli stavebním úpravám v letech 1927–1928 „nová“. Byla mnohem větší než níže po proudu řeky položený závod – celková zastavěná plocha výrobních, kancelářských a obytných objektů činila u „nové“ celulózky 4 205 m2, zatímco u „staré“ celulózky jen 854 m2.

Součástí závodu byla rovněž velká skládka dřeva na kopci nad Farským lesem, odkud byla nařezaná polena dopravována do celulózky po úzkorozchodné dráze, která přes viadukt postavený nad silnicí mířila přímo do továrny ke strojům na rozbrušování dřeva. Celým závodem procházel náhon, který v letech po první světové válce poháněl dvě Francisovy turbíny o výkonu 214 koňských sil.

„Stará“, ve skutečnosti však z hlediska prvotní výstavby později založená továrna, která využila náhon bývalého katru, byla stavebně dokončena roku 1910 a do roku 1931 sloužila výhradně k výrobě celulózy. Původní vodní kolo katru nahradila Francisova turbína o výkonu 179 koňských sil. Během své existence neprošla žádnými modernizacemi a po nástupu hospodářské krize se její provoz na několik let zastavil. Od roku 1937 až do konce druhé světové války nahradila v tomto závodě produkci celulózy výroba klihu z pryskyřic a louhů, jež byly separátními produkty nedaleké „nové“ celulózky.

„Nová“ továrna v prvních letech provozu produkovala vedle celulózy (buničiny) také dřevěné kolíčky, jež nacházely uplatnění v obuvnickém průmyslu a jejich export mířil především do Finska a Ruska. Přestože jejich výroba skončila již před koncem 19. století, zůstalo toto výrobní odvětví zachováno v původním názvu firmy „Holzstoff und Holzstiften Fabrik-Aktiengesellschaft in Sandhübel“ přinejmenším do roku 1907, kdy došlo ke změně názvu podniku na „Papierfabrik-Aktiengesellschaft Bielathal in Sandhübel“.

V letech 1887–1898 se závod zaměřil na výrobu celulózy, kterou v letech 1898–1927 doplnila výroba papíru. V letech 1926–1927 prošla továrna rozsáhlou modernizací, jež znamenala nejen mnohem vyšší efektivitu práce, ale také opětovný návrat pouze k výrobě celulózy. Na konci 20. let produkce závodu, kde se pracovalo na tři směny, stoupala a zvýšil se i počet zaměstnanců, dojíždějících do něj nejen z Písečné a Studeného Zejfu, ale i z okolních obcí. Dovoz dříví na skládku, chemikálií z nádraží nebo odvoz vyrobené celulózy na dráhu, které od počátku založení továrny zajišťovaly koňské povozy, převzaly nákladní automobily. Roční výroba představovala 15 000 tun buničiny.

V roce 1926 postavila v areálu závodu společnost Severomoravské elektrárny Zábřeh elektrárnu s parní kondenzační turbínou o výkonu 3 250 koňských sil, která doplňovala nejen stávající zdroje energie v obou celulózkách, ale zásobovala elektrickým proudem 42 obcí okresu Jeseník. O deset let později vedení závodu elektrárnu odkoupilo a provozovalo ji ve vlastní režii.

Éru konjunktury zastavila hospodářská krize a její důsledky dolehly i na prosperující moderní závod. V první polovině 30. let se provoz „nové“ celulózky dokonce na dva roky zastavil, spodní závod stál ještě o několik let déle. Drtivá většina zaměstnanců byla propuštěna a zůstalo jen pár těch, kteří prováděli opravy odstaveného provozu.

Připojení Sudet k Německu do obnovené výroby příliš nezasáhlo, i když závod změnil majitele a nesl nyní název Eichmann & Co., Zellstoffwerk Sandhübel, Ostsudeten. Mnohem horší situace nastala v průběhu války, kdy zaměstnanci závodu nenávratně mizeli v řadách Wehrmachtu. Nedostatek pracovních sil byl řešen nuceným nasazením válečných zajatců, kteří byli ubytováni v nouzových dřevěných barácích u skládky dřeva, ve Studeném Zejfu a v areálu „staré“ celulózky. Na práci sem byla poslána rovněž řada Čechů z Protektorátu Čechy a Morava.

Po válce přešly oba závody pod národní správu, posléze byly začleněny pod n. p. Krkonošské papírny. Dne 28. října 1946 došlo k velkému požáru ve skladišti dříví na Petrově kopci, který svou neopatrností způsobili „noví“ dělníci zaměstnaní na skládce. Vlivem prudkého větru byly plameny tak mohutné, že v jejich záři bylo 300 metrů od ohně vidět jako ve dne.

Po roce 1945 k obnově výroby ve „staré“ celulózce u Širokého Brodu již nedošlo. Náhon byl zasypán, většina objektů byla na počátku 50. let zbořena, pouze některé byly přestavěny na obytné budovy. „Nová“ celulózka byla po druhé světové válce začleněna nejprve pod národní správu n. p. Krkonošské papírny Hostinné, poté do n. p. Moravskoslezské papírny Šumperk a nakonec do n. p. Olšanské papírny. Závod v Písečné zůstal v provozu až do roku 1968, kdy byl na základě rozhodnutí vlády a v souladu s mezinárodní dohodou s Polskem z důvodu znečišťování řeky Bělé zastaven.

V 60. letech poskytovala celulózka práci bezmála třem stovkám zaměstnanců. Proto bylo nutno po uzavření závodu, zvláště v místních poměrech, najít nový výrobní program. Lidé potřebovali práci a tu jim mělo zajistit využití uvolněného areálu pro potřeby n. p. Brandýské strojírny a slévárny (BSS), které pověřily svůj pobočný závod v Senici na Hané, aby převzal celulózku v Písečné a upravil její prostory pro výrobu zemědělských přívěsů a návěsů.

K tomu účelu bylo potřeba stávající výrobní plochy v místě bývalých vařáků a odvodňovacího stroje upravit a rekonstruovat další objekty. Zároveň byly vybudovány i nové skladové a meziskladové plochy, protože výroba přívěsů byla náročná na prostor. Dalším důležitým momentem bylo zajištění kvalifikovaných strojírenských pracovníků a přeškolení části zaměstnanců bývalé celulózky. I to se podařilo a v roce 1970 se výroba rozjela.

Se zajištěním nového výrobního programu souvisel rovněž pokles technologické potřeby vody i provozu elektrárny. Došlo tak nejen ke zrušení jezu nad továrnou, ale i k zasypání náhonu, který celým areálem bývalé celulózky procházel.

Převodem majetku mezi odštěpným závodem Zemědělského nákupního a zásobovacího závodu Šumperk a pobočným závodem BSS v Senici na Hané byl 22. ledna 1976 získán skladový prostor o výměře 1560 m2 užitkové plochy v nedalekém Hradci. Ten byl po příslušné rekonstrukci ještě upraven pro potřeby výroby plechových bočnic přívěsů.

Na počátku 80. let vyrostly u silnice ve východní části závodu v Písečné nové výrobní a skladové prostory. Těžiště výroby traktorových přívěsů se začalo od roku 1982 postupně přesouvat do bývalé provozovny Prefy Olomouc nad nádražím, kde byla postavena nová hala s lakovnou.

Následně došlo k reorganizaci podniku a stávajících závodů. Dosud odloučený provoz Písečná byl v roce 1984 povýšen na samostatný závod, který se skládal ze tří provozů – základního provozu 1 v bývalé celulózce, provozu 2 v Písečné u nádraží a provozu 3 v Hradci-Nové Vsi. V té době byla výroba zemědělských návěsů vrácena zpět do Senice a závod v Písečné se soustředil na výrobu a montáž nástaveb na automobily Tatra 815 a LIAZ.

Sametová revoluce přinesla rozpad BSS a vytvoření společnosti PANAV, z níž se v roce 1993 vydělila společnost JaS Jesenická strojírna a. s. Písečná, která se postupně z areálu u řeky přestěhovala do provozu nad nádražím a prošla transformací na společnost WTC.

V areálu bývalé celulózky vybudovala v druhé polovině 90. let opavská společnost Steeltile linku na výrobu lehké střešní krytiny. Roku 2003 se závod stal součástí společnosti SATJAM, která je dodavatelem kovových střešních krytin, trapézových plechů, okapových systémů, profilů, doplňků a mnoha jiných výrobků používaných ve stavebnictví.

Od roku 2003 působí v areálu bývalé celulózky také společnost K.S.W. Metal, která vyrábí tryskací materiály. Také tato společnost po několika letech změnila název na VS Metal Plus, s. r. o. V nejvýchodnější části bývalého závodu se v současnosti nachází Pilařství Písečná společnosti Haklberg, s. r. o., jež se zabývá produkcí stavebního řeziva.

Zdroj textu: Zmizelé Jesenicko IV. – Zaniklá technická díla
Autoři: Pavel Macháček a Kamila Sikorová
Vydavatel: Brontosaurus Slezsko

Použité fotografie pocházejí ze sbírek Vlastivědného muzea Jesenicka a Státního okresního archivu v Jeseníku.